Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta na Sicilii 2011

4. 3. 2012

 

Plavba okolo Sicílie
 
V dubnu 2011 jsem se zúčastnil s kamarádem Péťou  Noskem jachtařského zájezdu okolo Sicílie. Touto plavbou jsme oba zakončili oslavy našeho kulatého životního jubilea.
Jelikož to byla cesta pro nás oba do zcela nových končin, byly využity zkušenosti agentury s profesionálním kapitánem. Ani ostatní mořeplavce jsme neznali. Po počátečních rozpacích jsme ale všichni zjistili, že jsme naladěni na stejnou notu. Kromě nás dvou tam byly manželé z Tábora, on úspěšný podnikatel, manželé ze Slovenska, pracující v Bruselu, úředníci EU, sympatický elektro inženýr v důchodu, mladší srandista, obchodní zástupce a celkem svérázný kapitán, který ale své řemeslo ovládal dobře.
Již samotná cesta osobákem na jih Itálie je zážitkem. Je velice patrný rozdíl Itálie na sever od Neapole a naopak na jih od ní. Na jihu je skutečně znát nižší životní úroveň. Je tam minimum průmyslu, více zemědělství i více opuštěných usedlostí.
Dálnice vedoucí až na jih se klikatí v horách s množstvím tunelů a mostů. Hodně se obnovuje, na což jsme doplatili, protože v objížďkách na jihu nebylo takřka žádné značení a najezdili jsme mnoho kilometrů navíc, než jsme najeli zpět na dálnici. Odměnou nám ale byly hezké výhledy do krajiny. Viděli jsme zcela zapadlé vesničky, kam se našinec asi těžko podívá. Cestu za volantem serpentinami nahoru a dolů jsem si náramně užíval. Zato od přírody opatrnější Petr na horkém sedadle skutečně hořel (i z toho důvodu, že auto bylo ve vlastnictví jedné firmy doposud vlastněné státem). Potkávali jsme minimum turistů. I doprava ve městech je taková, jakou vidíme ve filmech. Když jsem na jihu v jednom městečku zastavil na stopce a nevjel drze do hlavní, tak na mě troubili i ti, co měli přednost a ukazovali vztyčené ukazováčky a malíčky. Hned jsem přidal, abychom ujeli našemu eventuálnímu zalití do betonu.
Výchozím přístavem byla marina v městečku Tropea. Samotné městečko je starobylé, postavené na vysokém útesu. Přístav je velikostí srovnatelný s většími marinami v Chorvatsku, avšak s mnohem horším sociálním zázemím. Vůbec sociální zařízení na jihu nás velice negativně překvapila.
V sobotu dopoledne se sešla celá posádka. Po seznámení, formalitách a nalodění jsme na noc vypluli. Počasí bylo proměnlivé, občas sprchlo s minimálním větrem. Pluli jsme směrem na Liparské ostrovy severně od Sicílie. Cílem bylo obeplutí legendárního ostrova Stromboli se stejnojmennou sopkou. Pro mne s Petrem to byla srdeční záležitost, protože stejný název má i kapela Michala Pavlíčka. V dobách třeskutého socialismu jsme při jejím poslechu mnohokrát snili, že se na sopku podíváme. V tu dobu jsme netušili, že to bude možné. Stromboli jsme tedy obeplouvali v noci za bezvětří při zatažené obloze. Je to magický zážitek. Je to jediná činná sopka v Evropě. Ze sopky se valí neustále kouř a za těch několik desítek minut obeplutí párkrát mocně zatopila pod kotlem a byl vidět žhnoucí vnitřek kráteru. Nejvíce při návratu. Jako by s námi chtěla sopka rozloučit. To jsme už byli s Petrem na palubě sami, drželi službu a pokračovali na motor za bezvětří do Palerma. Před  Palermem se kapitán vysílačkou několikrát pokoušel spojit s místním přístavem ohledně kotvení. Marně. Nakonec jsme se načerno vyvázali ke krajní lodi ukotvené v soukromé marině. Na břeh jsme museli přelézat zamčený plot mola i celého přístavu. Nikdo si nás nevšímal, mají to celé na háku. Prošli jsme část Palerma. Vedli jsme úspěšné jednání s Kmotrem, který naše návrhy na nové rozdělení regionu nakonec přijal. Brzy ráno jsme odpluli za bezvětří na motor z Palerma směrem na Egadské ostrovy, ležící západně od Sicílie. Je to několik malých ostrůvků. Odpoledne, po připlutí na největší z nich s názvem Favignana, jsme se vyvázali na městském mole. Městečko je klidné, s několika krámky a hospůdkami. Je tam opuštěná a chátrající továrna na zpracování ryb. Nad městem je kopec cca 300 metrů vysoký a na něm chátrající vojenská pevnost. Uskutečnili jsme za slunečního teplého počasí k pevnosti výstup. Ten byl docela náročný, ale nádherný rozhled i prozkoumání vnitřku pevnosti byl velkým zážitkem. Bezpečnost všude žádná. Schody končící desetimetrovou propastí, ochozy bez zábradlí apod. S vyvrtnutým kotníkem bych se musel asi skutálet, protože nevím, jak bych se jinak dostal dolů.
 Cestou zpět máme zase zcela typický italský zážitek. Bylo teplo, byli jsme docela unaveni. V městečku nikde ani noha. Šli jsme v trenkách do půl těla. Na tomto konci světa se odněkud vyrojil Ital, ať se oblíkneme, že takto se u nich nechodí. Tak jsme poslechli a s nechutí se oblékli (hrozba betonu a co já vím, co tam člověk může čekat).
Ve tři odpoledne jsme se všichni sešli a řešili dilema. Buď pokračovat dál v bezvětří na motor okolo Sicílie, cca 36 hodin do Syrakus, anebo se vrátit zpět na Liparské ostrovy. Předpověď pro jih Sicílie byla bez větru, a tak jsme se rozhodli vrátit na Liparské ostrovy a noční plavbou zamířili na ostrov Vulcano. Opět magické místo, které dalo sopkám jejich mezinárodní název. Výstup na sopku cca 500 metrů vysokou byl zase náročný, ale zážitek a výhled k nezaplacení. Po návratu bylo koupání v laguně s vodou a bahnem, kde probublává smradlavý plyn. Sprchy za jedno euro nefungovaly, a tak jsme se vyčachtali v moři, které je na kraji prohřáté sopkou. Páchnul jsem peklem stejně ještě několik dní, ale paráda. Potom v restauraci hrozné WC, pivo Heineken za čtyři eura k nepití a v zahradách pod stromy shnilé pomeranče, tak jako u nás ve škarpách na podzim jablka či hrušky.
Odpoledne jsme přepluli na ostrov Lipari, kde jsme přenocovali a ráno se vydali na jih ozkoušet Messinskou úžinu.
To nám začalo konečně pořádné jachtařské počasí. Bylo polojasno a foukal vítr okolo dvaceti uzlů. Stoupali jsme proti větru za velkého námořního provozu. Rozhodně bych tam nechtěl plout v noci. O nějaké přednosti plachetnice před motorovou lodí si můžete nechat jenom zdát. Ale jak praví dobrodruh: zážitek nemusí být hezký, ale silný. Zajeli jsme asi do poloviny úžiny, otočili se a na zaďák a pak zadobok spluli zpět na sever do městečka Scylla na italské straně úžiny. Jak známo příšery Scylla a Charybda chránily Messinskou úžinu už ve starověku. I Odysseus s nimi měl tehdy problémy. My jsme ale příšery zvládli bez zaváhání a v pohodě vjeli ke chráněnému městskému molu. Scylla je opět starobylé městečko na útesech. Měli jsme dostatek času si městečko prohlédnout. Kolorit, atmosféra i klid v těchto místech je nádherný. Úchvatný pohled do úžiny z útesu, na kterém je hrad, maják a pevnost. Nádhera.
Ráno se už jen přejíždělo za slušného větru zpět do Tropei. Potom zakotvení, vylodění, zabalení, rozloučení. Nic už veselého. Ale to patří k věci.
 
Tak takhle jsme prožili nádherný týden v oblasti, kam se lze bez problémů dá podívat, ale kam se podívat málokdo rozhodne. V každém případě doporučujeme.   
Kromě kmotra a betonu tomu všemu tak bylo. Bohužel jsme nemohli psát o šestimetrových vlnách. Ty bohužel nebyly. Ale to třeba někdy příště.
 
Láli Rašín
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA